Jak postupovat při záletu modelu - 2. díl

První let nového modelu

V minulém díle jsme model seřídili a zkontrolovali na zemi, dnes poprvé poletí. Pro první let je vhodné si vybrat velkou plochu (přiměřenou velikosti modelu) bez překážek v okolí a možností kdekoliv přistát i mimo dráhu. Může se totiž stát, že model poletí špatně a bude nutné ihned přistát a to například i kolmo k dráze. Pro elektrovětroně, které startují z ruky není od věci startovat ze svahu, může se stát, že motor bude mít malý výkon a na rovině by nestihl nastoupat, totéž platí pro modely, kde si nejsme jisti těžištěm, zda není model příliš těžký na předek.

Po případném sestavení modelu znovu zkontrolujeme všechny plochy a týhla, zda není nic uvolněné, zapneme rádio a samozřejmě model. Zkontrolujeme zda se všechny plochy pohybují, jak mají a samozřejmě zda běží motor, zda v čepech sklopné vrtule není nějaký binec, který by bránil hladkému sklopení a podobně. Snadné sklopení sklopky je důležité, pokud se totiž list zasekne, může se při přistání zapíchnout do země a model se může poškodit.

Důležitým krokem je takzvaný range test - test dosahu vysílače. Je to funkce, kterou disponují téměř všechna rádia a výrazně omezuje vysílací výkon. Zapnutý model necháme ležet na zemi, poodejdeme kolem 30-40 metrů, stiskneme tlačítko range test - obvykle je na modulu, ale např. u rádií Spektrum se tato funkce aktivuje v menu a spouští páčkou trenér. Na vdálenost 30-40 metrů s takto omezeným výkonem musí řídící plochy bez problémů reagovat. Vtip je právě v omezeném výkonu vysílače a modelu na zemi, kde má přijímač horší signál, pokud i takto reaguje na vzdálenost 30 a více metrů, je zaručeno, že bude v normálním stavu a ve vzduchu reagovat na mnohem delší vzdálenost. Např. u rádií Spektrum funguje tato funkce spolehlivě, u Turnigy 9X to tak úplně neplatí, protože mi model se stisknutým tlačítkem reagoval i na vzdálenost přes 50-70 metrů. Je tedy buď možné, že tato funkce nefunguje, nebo má vysílač obzvlášť velký dosah, možné je oboje, každopádně s T9X jsem nikdy neměl výpadek ani na hranici viditelnosti dvoumetrového větroně ve výšce kolem 600 metrů.

Často se objevuje dotaz, kam má směřovat anténa vysílače v pásmu 2,4GHz. Správná odpověď je, kam by směřovat neměla a to špičkou přímo na model. Signál se velmi laicky řečeno šíří ve tvaru jakéhosi donutu, kdy je nejsilnější v kolmém směru antény a v její ose nejslabší. Pokud tedy nastane situace, že proti sobě míří anténa vysílače i přijímače - model může do takévo postavení vlétnout, může nastat ztráta signálu. Proto máme anténu namířenou špičkou do čela, nebo špičkou na jednu stranu, nikdy ne rovně. Tato hluchá místa eliminují různé systémy - dvě antény v pokročilých rádiích typu Spektrum DX9 - druhá je kolmo va první v madlu, dvě antény na přijímačích, které se montují kolmo k sobě, doplňkové - satelitní přijímače a podobně.

Jdeme to konečně hodit. Pro zálet je vhodné si vybrat bezvětří, jen při něm dobře posoudíme letové vlastnosti bez vlivu větru. Máme vše zkontrolované, zapojené, aku nabitý. Pro první let je vhodné si přibrat poučeného kolegu, který model hodí, pokud startuje z ruky. Máme tak dost času reagovat a nemusíme přesunovat ruku na kniply. Model odhodíme raději s větší razancí v úhlu kolem 30° vzhůru. Vetší úhel není vhodný pokud si nejsme jisti dostatečným přebytkem tahu, model by se mohl snadno propadnout pod pádovou rychlost. V této fázi je nejdůležitější připravit se duševně na všechny alternativy, které mohou nastat - model může jít prudce na čumák pokud je těžký na předek, může se stáčet po křídle, případně se rovnou vzepnout a spadnout, pokud je těžiště příliš vzadu.

Důležité je nezmatkovat, není nic horšího než když vidím, že se model vzpíná, hned stáhnout plyn, to končí pádem. Snažíme se například potlačit, udělat kolečko a přistát. Totéž pokud je model těžký na předek, držíme na plynu a přitaženo, uděláme kolečko a přistaneme. Toto vyžaduje již nějaké zkušenosti, začátečník bez pořádně vydrilovaných reflexů to nezvládne, musí se to dělat intuitivně, na logické pochody, kdy si v duchu říkáme aha, padá na čumák, psali tam, že se má přitáhnout, na to skutečně není čas. Pro začátečníky však jsou modely typu Beta 1400 s tlačnou vrtulí a pevným čumákem, které tyto první pády většinou bez problémů ustojí.

Po tomto prvním neúspěchu si upravíme polohu těžiště a zkusíme to znovu. Pokud však model padá po křídle. kdy nepomůže kompenzace křidélky nebo se chová jinak podivně, je tam nějaká konstrukční chyba - špatná geometrie, nastavení a seřízení, příčná nevyváženost a podobně. U hotových modelů nebo rychlostavebnic by se to však nemělo stávat.

Upravili jsme si těžiště a znovu házíme. Nyní se již model může chovat normálně, nebo těžiště ještě upravíme. Nastoupáme do bezpečné výšky a pozorujeme, jak se model chová a jeho letové vlastnisti doladíme tzv. trimy. Pro začátečníky: jedná se o funkci vysílačů, která pomocí malých páček jakoby posunuje středovou polohu kniplů. Mohou být buď analogové - posuvníky, nebo digitální - dvoucestné mikrospínače. Trimy se ve vysílačich dají nastavit podle účinnosti a rychlosti posunu hodnoty, doporučujeme nastavení FINE, protože např. výchozí nastavení u T9x je velmi rychlé do krajní polohy trimů se přesuneme za pár klepnutí.

Pokud se model stáčí podél podélné osy, trimujeme křidélka na opačnou stranu, pokud se model ve vodorovném letu vzpíná, tak potlačujeme a naopak a pokud letí jakoby bokem, trimujeme směrovku - není nutné si to popisovat, po vyzkoušení to bude každému jasné. Trimy na vysílači by neměly být příliš velké, protože omezují pohyb řídící plochy na opačnou stranu, pokud velké být musí, je vhodné model seřídit na zemi, u motoráků je dobré se podívatna spávné vyosení motoru.

Co se týče prvního letu modelu s podvozkem. Pokud je model lehký a dá se předpokládat, že odstartuje z ruky (tj. má velký přebytek vztlaku a nízkou pádovou rychlost), je vhodné ho při prvním letu hodit. Start s dvoukolákem s ostruhou a obzvlášť na trávě není úplně snadná věc a nedá se doporučit začátečníkům. Při startu je třeba nejprve držet přitaženou výškovku, aby se model při rozjezdu nepřevrátil, ve správný čas při dostatečné rychlosti ji uvolnit, aby se model nevzepjal a také kontrovat směrovkou vrtulový proud, aby se model nestáčel vlevo. Pokud máme k dispozici širokou rovnou dráhu nebo má model velká kola a na trávě jezdí snadno, tak to ale jde. Bez problémů by měly být EPP modely typu FunCUB. Ostatní pak už je stejné jako u niných modelů.

Nakonec pár slov k takzvanému dive-testu. Tímto testem kontrolujeme pouze správnou polohu těžiště, nikoliv vlastnosti ve vodorovném letu - ty trimujeme. Model totiž letí v různých polohách těžiště, některé modely jsou na jeho polohu náchylnější, jiné méně. Dive test spočívá v tom, že letíme v dostatečné výšce vodorovně, kolmo k nám, abychom model viděli z boku. Potlačíme výškovku, uvedeme model do klesání v úhlu 30-45°, stáhneme plyn, pustíme kniply a sledujeme, co se stane. Samozřejmostí je toto dělat s již vytrimovaným modelem, aby a nikam nezatáčel. Přehledně jsme to připravili do tohoto obrázku.

Nejprve červená čára - pokud model takto padá, je těžiště příliš vzadu, toto nastavení není pro běžné modely vhodné.

Pokud model po 2-3 vteřinách prudce vystoupá čumákem nahoru, zastaví se, překlopí a opět letí dolů a tak dokola, je velmi těžký na předek. Může se to zdát divné, že model těžký na předek takto tzv. vyplave, ale je to tak, může za to aerodynamika. Posuneme např. baterii dozadu nebo dáme lehčí. Pokud to nepomůže, dovážíme závažím. Dovažování by měla být poslední volba, je zbytečné vozit železo navíc. Ještě poznámka ke vzpínání při motorovém letu - to se neřeší posunutím těžiště, ale vyosením motoru nebo potlačením výškovky - buď ručně, nebo mixem. Model by měl letět pod plynem rovně v takzvané cestovní (běžné) rychlosti, tj. třeba na půl - 2/3 plynu.

Pokud se model při dive testu srovná a letí vodorovně, je těžiště v pořádku pro větroně. Je to proto, že větroně samy zvládnou turbulence, případně krizovky ve velké vzdálenosti, kdy pořádně nevidíme orientaci modelu. No a pokud model pokračuje stále stejně, jak jsme ho poslali - po černé čáře, je tzv. v neutrálu,  a to je nejlepší nastavení pro akrobaty. Pro většinu modelů volíme polohu těžiště v šedě vyznačeném rozmezí, podle toho, co nám bude vyhovovat, nelze říct, že je nějaká špatná a jiná dobrá. Směrem k zelené šipce - těžiště dopředu - je model více stabilní a pomaleji reaguje na řízení, ale také více opadá v kluzu, směrem k černé šipce neutrálního těžiště je model citlivější na řízení, méně opadá v bezmotorvém letu a je méně stabilní.

V případě, že už máme model správně vyvážený a vytrimovaný, je vhodné s ním nějakou dobu létat nejprve bez klapek, mixů a podobně, jen v základní čtyřkanálové konfiguraci, abychom ho takzvaně dostali do ruky. Chování na klapkách, s brzdami, různé mixy a podobně je dobré nejprve vyzkoušet v dostatečné výšce a bezpečně vědět, jak se tyto věci na rádiu vypnou, abychom se do toho v letu nezamotali a neskončilo to hromadou trosek. Samozřejmě zkušenější modeláři postupují podle svých zvyklostí.

Tolik tedy druhý díl seriálu o záletech, v budoucnu se třeba podíváme na nějaké další méně běžné situace, vaše náměty můžete dávat do diskuze.